Mariusz Szczygiel: Láska nebeská – iHNed.cz

11.12.12 / Psychoterapie / Author:
Tags: , , , ,

Mariusz Szczygiel: Láska nebeská

foto: Dokořán

2012, vydali Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Květen

přeložila Helena Stachová

Docela všední obyčejný den

První sloka písně končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém městě víc kouzla má než krásný sen
Stalo se to na jare roku 2000 a všechno, co jsem v Praze prožíval, bylo poprvé. I první jazzový koncert v klubu U Staré paní, kde vystoupila s recitálem opravdová stará paní Vlasta Průchová. Bylo jí tehdä 74 let, zemřela o šest let pozdeji. Zpívala hlasem černocha z New Orleansu, jenže subtilní. V jejím hlase bylo slyšet celý Její život. Když zazpívala Cry Me a River, Umin jsem si, že Interpretace tetou písně zpěvákem, kterému je měně než sedmdesát, budou od této chvíle považovat za trestný čin (Michaela Bublé a Dianu Krallovou už držím ve svém vězení). Řekla mi – tři roky nato, Když už jsem mluvil česky -, že Její hlas sní takhle od cigaret.

„Kouřimi jste hodně?“ zeptat jsem se hloupá, protože jsem nevěděl, co říct.

„Nekouřila jsem vůbec,“ ODPOVĚDĚT. „Tohle mám od cigaret, které jsem nikdy nekouřila. Zpívala jsem v strašně zakouřených klubech v Chicagu. „

U Staré paní zazpívala jednu z nemnohých originálních českých swingové skladeb Docela všední obyčejný den, kterého mi hned zůstala v uchu. Píseň vypráví o náladě ve městě o půl šest večer, kdy se rozsvěcují neony, a první sloka končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém městě víc kouzla má než krásný sen.

A právě taková témata Vyhledává takové fotograf František Dostál.

Malé album s jeho fotkami bylo první knihou, jakou jsem si v Čechách koupil (knihu fotografií, protože jsem neznal jazyk). Jmenovala se Praha zezadu.

Fotograf Dostál je ve věku mých rodičů, narodil se roku 1938, byl československým mistrem ve skoku vysokém (1954), nevystudoval zadnímu fotografickou školu, a jak zdůrazňuje – byl dítětem ulice. Do důchodu pracoval jako konstruktér obráběcích strojů.

Jelikož polští čtenáři nemele s jeho snímky dosud co do činění, napadlo mě, že se ty fotografie skvěle hodí k Mým textům a že Jsou nejlepší ilustrace nálady, do níži nás uvádějí dvě slova titulu tetou knihy . A protože pana Dostála blíží neznám a nevěděl jsem, co o Něm napsat – Viděli jsme se jen Krátce dvakrát na knižním veletrhu v Praze -, požadujeme jsem ho, aby se představil sám a pro čtenáře knihy DOPS Několik načatých vět.

DOPS, a já je cituji:

– Když jdu po ulici …

– … dávám si pozor, abych nešlápl do psího lejna. Stejně ale víc koukám po lidech, co touží někde objevují zlatý poklad. Jenže oni ho hledají na opačné straně kopce, než zlato doopravdy leží. Zachycuji pomocí fotoaparátu jen prchavé okamžiky, protože ty jsou oproti všem drahým věcem na světě nejkrásnější. Sleduji Třeba muže, který v jedné ruce nesené notebook av druhé drží meloun a chce si koupit noviny. Čekám pak na svůj okamžik, co ten člověk s Melounu udělá …

– Beze smíchu není …

– … života. Ten totiž dokáže nahradit i prášky předepsané lékařem. Pro člověka je mnohem lepší, Když žije v dřevěné chatrči, kde je plno smíchu, než Když veze v třípatrové vile, kde všichni pláčou. Upřímný smích má takové větší cenu než veškeré řeči o demokracii. Smích totiž dělá člověka mnohem svobodnějším. Smích je navíc naší oporou a dává nám převahu nad hlouposti. Člověk, který se dokáže smát i sám sobě, je na tom ještě lepené.

– Kdysi lidé …

– … tolik nespěchali a mele na sobě víc času. Nespěchání se chválili a lidé, Když se na ulici míjeli, se ještě uměle pozdravit. Vyhledává to, co bylo kdysi, a těším se z radosti Objevování TECHO těkavých, ale krásných a veselých chvil, které se v obrázcích snažím ukázat druhým. Člověk vůbec nemusí prožívat velké věci. Stačí pozorovat svět kolem sebe a naučit se trpělivosti a pokory. Ostatně pokora je klíčem ke světu. Stejně jako kdysi, tak i dnes, uprostřed žhavé současnosti.

– Dneska jsem …

– … se probudil a oknem do mého pokoje Proud svěží vzduch po nočním dešti. Pral bych si, aby „dneska“ bylo i zítra, pozítří, a dokonce za Pět let. Úcta k životu totiž u mně narušte do obrovských rozměrů a přiváděné mě v neskutečný úžas. Dokáže mě vyhnat dokonce na ulici, abych sám na Své kůži pocítil další Dešťová kapky …

– Život je …

– … dar, a někdy pro člověka nebývá nejlepší vizitkou. To Když si ho nepovažuje. Svým obyčejná obrázky se snažím lidi oslovují: „Lidi, zastavte se! To jste přeci vy, to vy se tak chováte, to vy se ženete za něčím pochybným. Já vás chci jen potěšit. „Svět a život kolem nás nebude nikdy dokonalý, stejně jako člověk, ale i maličkosti se dá vylepšovat. A to přestože jsme neustále krmení hlouposti a přiblblej reklamou, kterého dokáže zabít i pravdu. Dokonce dokáže ukončit i život, Když do tabule s reklamou u silnice člověk v autě narazí.

Vyrostl jsem na ulici a doufám, že snad moc nefilozofuji. Ale já to tak cítím. Někdy mi z toho sice nebydlel do smíchu, ale to už je prostě ten zapeklitý život. No a ten bývá někdy i pes. Vlastně ani ten pes nebývají vždycky tak špatný …

Co před Polák ukryl bufetář z Borůvková hory

Z knih si pamatuji jen jednotlivé věty, a ty pak začínají v mé hlavě žít vlastním životem.

Minulou sobotu byl krásný den, a tak se pan Zdeněk Strnadel ze Šumperka vypravil do Zlatých Hor, kde na vrcholu Borůvková hory vylezl na rozhledy, odkud je vyhlídka na polskou i českou stranu. Vedle věže, na českém území, se nacházíte bufet a kousek dál cedule na paměť polsko-české Solidarity a knez z blízkého Gierałtowa, který Solidaritu podporoval. V bufetu se platí zlotými i korunami, na zdi Jsou citáty v obou jazycích. Český bufetář denně aktualizovat informace, kdo má dnes svátek v Česku a kdo v Polsku.

Jelikož tam byl pan Zdeněk doposud poněkolikáté, pozval ho minulou sobotu bufetář dozadu a ukázal mu ceduli s dvojjazyčným nápisem, který na četné prosby polských turistů musel sundat ze zdi a schovat.

Pan Zdeněk Strnadel se mě mailem zeptat, jestli chci znáte obsah toho nápisu. POkud mu potvrdím, že jsem připraven dovedeno se, co tak děsí mé rodáka, muzea mi ho poslat.

Nemohlo jsem se dočkat prozrazen toho, co Polače chtějí ukrýt sami před sebou.

Nazítří mi pan Zdeněk poslal obsah nápisu: Dokud žiješ, jez A PIJ, PO SMRTI UŽ zadních RADOST mit nebudeš.

hledam jsem právě nějakou scénku nebe anekdotu, kterého by vyjadřovala ducha české literatury. Ale možná jsem se nevyjádřil dost přesně. Česká literatura je přece jak psychologická, metafyzická, vlastenecká, existenciální, tak i experimentální, a dokonce i katolická. Ve strachu že vzdělání bohemistů těžko mohu vyjádřit Její ducha dvěma větami. Řeknu to tedy jinak: hledal jsem něco, co by vyjadřovalo ducha české literatury, tak jak ho cítí Polače. Ilustrace toho, po čem v knihách našich sousedi Toužim.

Pan Zdeněk mi velmi usnadňuje situací.

Česká literatura miluje detail, život a obyčejná člověka. Často povyšuje všednost. Hrabal ve své knize Obsluhoval jsem anglického krále líčit básníka Tonda Jodl, který nosí v sychravém počasí z hotelu prokřehlým trhovkyním na náměstí hořkou dršťkovou polévku. Píše o Něm, že nesené hrnec tak, jako by v tech dršťkách nešli vlastní srdce. „… Lidské srdce v dršťkové polévce, nebe své srdce rozkrájené a udělané na cibulce s paprikou.“

POkud jde o srdce, pak v knížce Jak jsem potkal ryby Oty Pavla bydlo u Skřivaňského potoka penzionován Hajný pan Karel Kalous, který měl tak dobré srdce, že ho nikdy nikomu neukázal.

Vraťme se však k nápisu ukrytém za barem. Ono Čerpání půvabu z všednosti života, viditelné jak v české literatuře, tak ve filmu, musí podle mého názoru pramení z nedostatku Boha a perspektivy věčnosti. Máme jen jeden život, žádný posmrtný nebude, a tak ho musíme maximálně využít a zhodnotit. Mám dojem, že právě tohle mají na české literatury Polače rádi.

Já vím, je to možná přílišné zevšeobecnění. Jenže dokonce ani Kafka se nevyhnal zobecnění, Když prý reklamě: „Mám rád Američany, protože Jsou zdraví a optimističtí.“ Bez zobecňování by byl náš život životem v bahně, milí čtenáři!
A tak Opakuji, že česká literatura často vypovídá o tom, co schoval bufetář z Borůvková hory.

Ve zmíněné knize Obsluhoval jsem anglického krále Nachazíte zlatou zásadu, jak přežít. Za prvé jsi nic neviděl a nic neslyšel, za druhé jsi všechno viděl a všechno slyším. Je to román o Jiné metody přežití, než je ta polská. A současně je to jedna z nejodvážnějších a nejupřímnějších českých knih. Protože vypovídá o tom – jak konstatoval Jiří Menzel, který tento román zfilmoval, v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza -, že Čechy neproslavilo to, že někde panovaly. Proslavilo je to, že Nekomata sloužili.

Česká literatura má ještě jednu vlastnost, kterého mi imponuje: Upřímnost a odvahu ukazovat český národ z nepříliš lichotivé stránky. Vždycky přemýšlím, jestli Gombrowiczova odvaha nebyla odvahou vyloučil argentinskou. Vystačil by s ní, kdyby o svém „druhořadém národů“ psal a vydával knihy ve Varšavě?

Českých spisovatelů s gombrowiczovskou odvahou kritického vidění bylo mnoho. Vysmívali se, ač byli doma vystaveni všem důsledkům.

Jiné pojednání o konformismu, Spalovač mrtvol, román Ladislava fuchsiová z roku 1967, vypráví o ředitele krematoria panu Karlu Kopfrkingl, který se svou holubice povahou a zbožňován pacifismu přechází k zbožňován nacismu. Až se nakonec rozhodne nebýt Čechem a stane se Němcem. Aby se přizpůsobil požadavkům nové doby (konec třicátých let), zabije Nejprve svou ženu, poloviční židovku, a pak i dceru a syna. Pan Kopfrkingl, který se k jinym lidem Většinou obracíme s úsměvem a svou ženu s oblibou oslovuje „neznámé“ a „Slunný“, říká posléze Její mrtvému ​​tělu: „Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém štěstím, spravedlivém světě trpěla … „

Každý člověk muze byt stvůrou, stačí dat mu šanci. Tohle nám chce říci Fuks, a to Několik let před proslulým Zimbardovým pokusem.

Filmové zpracování Spalovače mrtvol (není to nejlepší film na světě?!) bylo promítáno dálnici na přehlídce Psychofilm v sekci, jejiž název jsem četl s vykulenýma očima. Jmenovala se Lesk a bída konformismu. V životě by mě nenapadlo, že konformismus Může mit i svůj lesk.

Existuje určitá životní pravda, kterého jsem znal, když jsem chodil na psychoterapii, a milionům Cech ji napovídá už sto let jejich vlastní literatura. Onu pravdu odrážejí jednu věta: „Když se něco nedá úkryt, nauč se o tom mluvit.“

Comments: 0

Leave a Reply

« | »